u rybníka rybařil a nebyly ryby
naslepo házel háky do zrcadel nebes
doufal že vytáhne pannu ariel
ale má doma jen plnej botník krabů
těch vodních hyen a umělej rybník je prázdnej
on vyšel na dvůr a došel k lípě
co tam kdysi zasadili kočovní milenci
s poselstvim co on překryl dlátem
svejma lamentacema a nechal na ni srát
kočovný ptáky a potulný psy:

z vrat zbejvá zlatej pruh a laso svírá víc
kruh je začarovanej jakože měsíc je
furt šedej a co teď jako
jehlama nožema čím
se to má porcovat
na stravitelnější kusy slov
vodrostly mi nehty i vlasy smrděj kouřem
žeru svůj svetr ve vhlkym šeru
žvanim s chomáčema chlupů na jazyku žvanim
ale že je vše jenom votázkou dlouhodobýho styku
dlouhodobýho zvyku nový lípy nebo dubu
ty se přece vejdou na tuhle
deforestovanou planinu
vždyť zabíranou maskama
a hercema a kdovíjakou neupřimnou verbeží
stačí urvat si tady ten poslední lupen z vopadaný větvě
a nechat ho seschnout v turniketu naskočit
do expresu bez cílový stanice a jet skrz
tyhle prapodivný krajiny ubíhající
za voknem kupé
do říše divů

kdepak ty hňupe
příde revizor udělá
ty! ty! ty! a sme v prdeli

ale takhle to přece má bejt
protože miluju tě k zbláznění