V únoru už tomu budou dva roky co někteří z vás navštěvují tyto stránky v této podobě. Kořeny jejich existence však sahají hlouběji, a to přibližně někam do roku 2006. Za tu dobu jsem sem přispíval mnohé věci. Začalo to jakejmasi amatérskejma nahrávkama-coverama (vlastně tomu předcházelo uveřejňování screenshotů z CoD hahaha), pak to zde bylo chvíli orientovaný na pseudoartistické fotky, fotomontáže profesorů a parodické skladby (třeba slátanina 007) a poté zas návrat k hudebním věcem, tentokrát již výplodem mě samotného. A v poslední fázi se zde též objevovaly jakési blafy a pokusy o poezii, které můžu s odstupem času prohlásit opravdu pouze jen za blafy (nemluvě o tom, že vyjdou i knižně, o bože ne), teda až na posledních pár, poslední dvě. Poslední dvě zakončující adolescentní dýchací soustavu těchto stránek.
Rozhodl jsem se totiž, že přestanu tyto stránky nadále aktualizovat a nechám je pomalu umírat. Je to jeden z kroků k mému budoucímu rozhodnutí. Teď už mi vyzbyde více času na jiné činnosti, jako je třeba čtení knížek (tu hromadu co jsem si nakoupil, že je budu číst, až budu starej dědeček, a tudíž je musím přečíst teď, protože starej dědeček nebudu), jež poslední dobou vcelku zanedbávám (přeci jen číst Noční práci o 200 a něco stran skoro už měsíc je celkem prasárna), nebo ty stovky filmů co jsem si postahoval. Ale aby to nebyl tak náhlý konec, udělejme si takovou malou rekapitulaci těch několika let.
Pamatuje někdo z vás jak to začalo? Nedávno jsem sem nahrál nahrávku jménem uškrcená kočka (viz. dole), hehe, za ni jsem tehdy sklidil hodně pohlavků. Jo to jsem se v té době asi tak potřetí zamiloval do slečny, která pak vcelku pozvolně doprovázela další vývoj těchto stránek (btw. tato slečna je TA slečna z Broken neck a Adolescence). Počátky mé pseudopoezie byly též převážně o ní pro ní, a taktéž i té s volným veršem. A ty ideály, albionskej, islandskej ... a poslední dobou vexláckej, dá-li se to označit za ideál, nebo spíš za krutou, avšak nejracionálnější pravdu života. A pamatujete na ten ultraabstraktní film Diazepam? Asi po půl roce čekání byl na ČSFD konečně odstarován jakýsi proces vyhodnocování, takže ještě uvidíme, jak hodně ho ta nemilosrdná porota smete. No a kolikrát už jsem je chtěl uzavřít. Vždycky to skončilo jak jinak než blafem a znovuotevřením. Ale tentokrát je to už definitivní. To předešlé bylo jenom jakési afektové, spontanní gesto. V podstatě tyto stránky pro mě vždy sloužily jako jakýsi SHOUTboard, místo, kde jsem se mohl sentimentálně vymasturbovat, vypustit uzdu, oklikou říct neřeknutelné. Sloužily k mé osobní komunikaci s vnějším světem. Určitě nebyli jenom jakýmsi mladickým pošetilým pokusem. Tyto stránky mě po dlouhou dobu formovali, deformovali, utvářely mé názory, byly zrcadlem mé fantazie, mejch citů, a jinejch útrap. A nebyly to jenom loco-rekordy, byli to i lidé o kterých vypovídaly. Uzavření těchto stránek považuji za krok vpřed, krok blíže k něčemu, ale nevim jestli dobrému, či špatnému, ostatně všichni přeci jsme zjizveni momentem. A loco-rekordy byly též kolébkou té nové kapely s tím divným jménem Příliš utažený kravaty, hehe. A slyšeli jste o tom novém mladém básníkovi jménem Alan Vomáčka? Pokud ne, tak ještě uslyšíte ...
Předtím, než dojdu k samotnému aktu uzavření, bych zde měl ještě takovej vzkaz, dopis pro jednoho důležitého člověka, kterej též patří mezi tu hrstku lidí, kteří formovali podobu a úrověň těchto stránek.
No, tedy. S novým rokem ukončuji jednu kapitolu, která měla hodně hodně podkapitol, a snad začínám novou, snad. Snad to není konec knihy a rezignované přijetí prázdnoty života. Snad jsem nyní prolomil jakési prokletí - představte si, že by se např. narodil talentovaný klavírista, ale mělo by to jeden háček – neměl by ruce, a to se pak celej život žene ne za hrou na klavír, ale za novejma pažema. A co když je pak konečně získá? Zklame ho ta hra na klavír, pro kterou tolik vypotil aby mohl mít ruce, na kterou tak dlouho čekal? Nebo poté zapomene na celej svět a oddá se jen hře na klavír, a bude hrát, a umře na něm, a pohřbej ho s ním? Kdo to kdysi řekl, jo pan Óšima z Kafky na pobřeží – „Život je jedna velká metafora.“ A já s ním musím souhlasit.
Přemejšlim, zda-li nemám s ukončením této kapitoly také ukončit čtení Topola. Protože mi toto období bude furt připomínat, připomínat mi lásku, která mohla být, ale nebyla, život kterej jsem mohl vést, ale asi nebudu. Ale přitom je to takovej výbornej spisovatel a básník. Ale kvůli němu se přece nebudu uvrhovat do falešný melancholie. Ale dyť von je tak poetickej a přitom racionální! Ne, bude to škoda, ale Noční práce je poslední kniha.
No. Takže asi „here comes the end“. Ale nebyly by to loco-rekordy, kdyby se s vámi nerozloučily nějákým absurdním výrokem, takže:
Není zajac ako zajac, aneb žerem, abychom měli co zvracet.
A teď se pudu nažrat, konečne na to mám čas.
Poslední FKDT tip: Pravidelní milenci / Les Amants reguliérs
A skladby: The Smiths - There is a light that never goes out / The Killers - Mr. Brightside / Babyshambles - Fuck forever / The Libertines - Can't stand me now / Maroon 5 - She will be loved / Oasis - Stop crying your heart out / Placebo - Song to say goodbye
A deska: Placebo – Meds (no, tu už taky musim přestat poslouchat)
A kniha: Jáchym Topol – Miluju tě k zbláznění
A jídlo: Pečená kachna, bramborový knedlíky, červené zelí
Jde to fakt těžce musím říct.
zjizveni momentem
u rybníka rybařil a nebyly ryby / jedna z posledních, jedna z nejlepších
uškrcená kočka
Inzerát
 |
|
